26. 10. 2016
Eilat je nejjižněji položené město Izraele. Na jih od něj je hranice s Egyptem a hned za hranicí začíná pás letovisek spadajících pod osadu Taba. Na východ od Eilatu, prakticky jen téměř pár kroků, je jordánské město Aqaba. Při příjezdu do Eilatu si můžete všimnout ohromné jordánské vlajky vlající nad tímto městem.
Téměř na hranici Izraele s Egyptem jsme hned dopoledne po bohaté snídani v hotelu navštívili podmořskou observatoř a s ní spojený park. Vzpomínky z roku 1997 se v tomto případě zhmotnily prakticky v nezměněné realitě. Tady se skoro nic nezměnilo. To, co tehdy působilo moderním dojmem (Oceanárium s projekcí) v nás tentokrát budilo spíš úsměvy nad zastaralostí techniky. Akvária jsou stále stejná a v nich je stále k vidění hodně zajímavého z podmořského života. Ožily tak i vzpomínky na živé žraloky. Podmořská observatoř však také nabízí něco, co v jiných akváriích nenajdete. Sestoupíte tubusem po schodišti pod mořskou hladinu a okny pozorujete podmořský život tak, jak jej vidí jen potápěči.
K observatoři jsme přijeli kolem Delfíního útesu s pláží. Pro nedostatek času jsme toto místo nenavštívili. Pokud jste však kdysi v televizi sledovali seriál o soukromém detektivovi Vražedné pobřeží, tak díly vztahující se k místům s chovem delfínů, tak ty se točily právě zde. Hned vedle této pláže je přístav, u kterého jsou ohromné parkovací plochy, na kterých stojí množství nových aut. Proto sem do Eilatu mířily ty prázdné nákladní vozy. Odtud z přístavu tato auta (většinou bílá, jako naše auto pronajaté) míří do celého Izraele. Dovolím si poznamenat, že k poměrně rozšířené značce zde patří Škoda. Již v roce 1997 tu jezdilo hodně Felicií. Dnes převládá Octavia.
Z Eilatu jsme kolem poledního vyrazili směrem severním. Ano, už jsme zase museli směrovat k Tel Avivu. Naše cesta vedla tedy již zpět. Ale ještě nebyl cesty konec. U osady Lotan jsme ze silnice č. 90 odbočili na silnici č. 40 a po ní jsme vystoupali na náhorní plošinu, na které se rozkládá izraelská poušť Negev. Není to poušť taková, jakou si ji obvykle představujeme. Není to tedy písčitá Sahara. Negev je skalnatá, kamenitá, hornatá. Silnice občas vede přímo rovně až na obzor, občas ale stoupá nebo klesá v ostrých serpentinách. Při silnici jsme občas minuli značky "pozor velbloudi" nebo "pozor kozorozi". Nevím, zda jsme měli štěstí nebo smůlu. Ani jedno z těchto zvířat jsme ve volné přírodě nepotkali. Pak jsme minuli značku "pozor tanky". A tentokrát se upozornění neminulo. Hned vlevo byla velká kasárna a z nich nám přes cestu projely tanky doprava. Podél silnice tam byla jejich cvičná dráha a patrně (podle věží podél dráhy) i tanková střelnice. Střelbu jsme ale neslyšeli.
Odpoledne, asi kolem 15. hodiny jsme přijeli na místo, kde ze silnice odbočuje kamenitá vyznačená cesta do pouště. Na první pohled by se zdálo, že není dělaná pro křehkou Toyotu Aygo, ale i ta asi pětikilometrovou jízdu po cestě zvládla. Rychlost 30 km/hod. byla ale maximum, co se dalo na cestě dosáhnout. Projeli jsme těch pár kilometrů a před námi se otevřel pohled na to, co jsem nosil dlouhá léta ve vzpomínkách. Byl tam Be´erot Campgroud.
Nikdo, kromě asi dvou pracovníků národního parku, v táboře nebyl. Ubytovali jsme se v na poušti neprosto nevídaných podmínkách. Měli jsme k dispozici pokoj se šesti lůžky a klimatizací, malou kuchyňku s varnou konvicí, mikrovlnou troubou a ledničkou. Čistý splachovací záchod a samostatnou sprchu s teplou a studenou vodou. Řekl bych, že to bylo mnohem lepší než v Eilatu v hotelu. Mládenec, který nás ubytovával, se pak zmínil, že jeho dědeček pocházel z Československa. Po upřesnění jsem mu ale vysvětlil, že Československo již neexistuje a to místo se nachází na území tzv. Zakarpatské Ukrajiny. Nechali jsme si poradit krátký výlet do pouště - to abychom se stihli vrátit do tmy. Pár kilometrů jsme popojeli ještě autem a pak jsme šli již pěšky suchým vádím řeky Ardon. Při takové procházce se s člověkem mohou přihodit zajímavé věci. To rozebírat nebudu :-). Nic nepříjemného se však nestalo.
Vrátili jsme se do tábora. Nakoupili v místním stánku občerstvení. Představte si - jedete pouští a najednou narazíte na známou tabuli. Sice v hebrejštině, ale srozumitelně tabule nabízí zmrzlinu Algida. Přehoupnete se přes kopeček a před vámi je tábor, stánek...a Algida :-).
S večerem se do tábora sjelo asi dalších deset aut. Většina turistů spala v přístřešcích pod stany. Větší rodinka se utábořila v beduínském stanu (i v těchto stanech byly klimatizační jednotky). Tábor nabízí vše, co potřebujete. Elektřinu, světla, vodu, WC, sprchy, místo na mytí nádobí... Tehdy v roce 1997 jsme na tento kemp narazli náhodou. Spali jsme "pod širákem". Tu noc v poušti si dodnes v duchu přehrávám při zavřených očích.
Tentokrát jsme ještě chvíli poseděli "u nás" pod přístřeškem a před spaním jsme se šli podívat na hvězdy. Nad obzorem jsme viděli stálé za sebou jdoucí záblesky. Ano, lekli jsme se trochu. Přeci jen, byli jsme v Izraeli. Jakoby v klidu jsem se šel zeptat do kanceláře tábora. A světe, div se. Byla to jen bouřka kdesi v pouštní dáli.